Umění cítit
Napadlo vás někdy, co umožňuje velkým umělcům tvořit dechberoucí díla? Jak je možné, že se obdivovateli umění zatají dech při pohledu na Monu Lisu, nebo při poslechu Dvořákovy Novosvětské? Klíč dost možná tkví v ochotě umělců cítit. Srdce díla se totiž netvoří v hlavě, v myšlenkách a technických představách jaký bude další tah štětcem, nebo verš v básni. Umění vzniká z hlubokého emočního prožitku, který je někdy tak silný, že umělec nemá jinou možnost, než jej vyjádřit. Stejně tak existují lidé, kteří umění „rozumí“ a ti kteří ne. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami hledejme ve stejném základu ti, co umění „rozumí“ se nebojí úplně odevzdat svým pocitům, které v nich obraz, skladba, báseň vyvolá, pro jiné je to moc nebezpečné, a tak nechápou proč by někdo psal báseň, nebo ji snad i četl.
Otázkou zůstává, jak to že tolik z nás na své pocity zanevřela a jak znovu začít cítit?
Mnoho z nás v životě zažilo spoustu bolestivých emocí jako třeba odmítnutí, ponížení, opuštění, mnohokrát jsme byli v roli oběti a nevěděli si se svými pocity rady. Když jsou emoce příliš silné na to, abychom je unesli, tak přirozenou reakcí je, je vytěsnit, ignorovat, mnohdy nás do toho tlačí i naše okolí. „No tak vždyť se nic nestalo, jak to že jsi smutný?“ „Ubližuje ti snad někdo? Tak se zvedni a funguj!“ A tak se naučíme, že cítit negativní emoce není v pořádku a pokaždé, když nějaká taková vyvstane, zasuneme ji do nevědomí. Jenže tak se znecitlivujeme i vůči pozitivním emocím, nemůžeme se odnaučit cítit negativní pocity bez toho, aby to ovlivnilo naši citlivost vůči těm pozitivním. To nutně vede k vnitřnímu prázdnu, pocitu nenaplněnosti, člověk ztrácí kontakt sám se sebou, netuší po čem v životě touží, co mu vyhovuje a co už je za hranou. Emoce jsou náš kompas a dnešní doba neví, kde má sever.
#justfeel
