Rubikon II - kostky jsou vrženy

Pětačtyřicáté narozeniny přinesly Honzovi jiný pohled na svět, na lidi kolem něj a hlavně na něj samotného – už nechtěl dělat, co musí, ale co chce. Najednou přesně věděl, co chce. Najednou v tom nebylo ani zrnko pochybnosti.
Jako by se před ním otevřela mapa s cestou, která vede k cíli. Přirovnal by to k Pánu prstenů, kterého zbožňoval. Jenom si nebyl jist, zda na té cestě nebude sám, když vezme v potaz Markétiny názory na to, co v sobě musel celá léta dusit.
Naplánoval si poslední služební cestu, aby měl čas a klid vymyslet plán. Tušil, že to nebude nic velkolepého, ale přesto to chtěl projít ze všech stran a připravit se na všechny eventuality. Najednou měl pocit, jako by připravoval dokonalý zločin, kdy potřebuje promyslet všechny varianty a eliminovat možná rizika prozrazení.
Byl si vědom skutečnosti, že nejde spáchat dokonalý zločin. Stejně tak věděl, že se sám nedokáže připravit na všechny otázky, s nimiž Markéta přijde.

* * *

Alex přišel ze školy, hodil tašku do kouta a místo tabletu, mobilu či civění na televizi zase vypadl. Vlastně ani nepostřehla, že byl doma, protože byla zabraná do korektury článku, který chtěla vystavit na svůj blog.
Blog a vše kolem ji pohltilo víc, než čekala. Nebýt ženou v domácnosti, tak by na to neměla čas. Nebo kdyby měla víc než jedno dítě a víc než jednoho manžela. Už před pár lety si přiznala, že dva chlapi jsou až až, a rozhodla se, že nebude zkoušet zvrátit poměr sil dcerou, protože by to mohlo být tři ku jedné.
Byla v tom asi moc logická, málo emocionální a taky celkem pohodlná, protože muž vydělával dost na to, aby ona nemusela do práce a rodina netrpěla nouzí. Rozhlédla se po sedmdesátimetrové pracovně, kterou si zařídila pro všechny své koníčky. Někomu by to třeba přišlo moc a na první pohled to vypadalo neuspořádaně, ale každý kousek měl své místo a důvod, proč tu je. Mohlo by to v tak velkém prostoru působit stísněně (nebo v některé části zase přeplácaně), ale bylo to vyvážené – alespoň k něčemu bylo těch pět let na architektuře.
Znovu se protáhla a pohlédla z okna na nízce střižený trávník, potok (či spíše malou říčku), les na horizontu a pochopitelně i na krytý bazén. Někdo by to považoval za kýč či za podnikatelské baroko, které zaplevelilo satelity kolem velkých měst, ale bylo to jinak. Povedlo se jí vybojovat rodinný majetek a pak ho také opravit – byla pyšná na oboje a doufala, že to jednou…
„Ahoj Miláčku!!!“ zaslechla přes přivřené dveře.
Stihla to. Oddechla si, protože věděla, že už by se k tomu dnes nedostala. Ještě rychle vložit do systému a publikovat na blog.
Zrovna když klikla na příslušný příkaz, rozrazily se dveře.
„Ahoj drahoušku,“ vrhla se muži kolem krku, „jsem ráda, že jsi doma.“
Nestávalo se často, aby přijel za světla, a to i v létě, ale v posledních měsících jako by ubral z pracovního tempa a trávil více času s rodinou. Jediný, kdo to nesl nelibě, byl Alex, který nestál o otcovu pozornost. Neměl chuť dělat všechny ty kraviny, co dělá otec se synem nebo co si otec myslí, že by měl se synem dělat. Tedy až na golf, ten jediný měl Alex rád.
„Kde je Alex?!“ zeptal se, když se mohl konečně nadechnout.
„Nevím, ale tady asi ne,“ odpověděla. Měla chuť ho povalit na kanape, které postavila proti dvoukřídlým dveřím, aby z něj měla ničím nerušený výhled po okolí. „A když tu není…“ chtěla odpoutat jeho pozornost od syna.
Byly chvíle, kdy na Alexe dokonce žárlila, že ho má pro sebe víc než ona. Vlastně i to byl důvod, proč souhlasila jenom s jedním porodem. Ostatně proč si nechat spodkem znovu prolézt něco tak obrovitého, když úlohu matky splnila. Ne že by byla bezcitná – má Alexe ráda, ale některé věci prostě stačí jednou.
Ostatně chtěla se realizovat v práci. Vybavila si otcovu pracovnu s rýsovacím prknem v podkroví domu, který si musel celý postavit, protože přišel o rodinnou usedlost a odmítl bydlet v blešárně, kterou mu soudruzi milostivě přidělili… nechtěla se vracet do padesátých let, kdy přišli o toto stavení a také o všechny pozemky, které obdělávali, kam až paměť rodu sahala.
„Něco pro něj mám,“ přerušil ji Honza.
„A pro mě ne?!“ zněla prosebně, jako by měla svátek a on na to zapomněl.
„Pro tebe?“ zamyslel se. Vypadalo to, že to hraje, ale on vážně přemýšlel, zda něco neprošvihnul, a byl si celkem jist, že není MDŽ, svátek matek, její svátek, výročí jejich prvního rande či svatby ani jiný pamětihodný den.
Prostě to dnes jenom zapíchl o něco dřív, aby mohl být s Alexem a aby si protáhl víkend, protože v pátek už do firmy nejezdí. Ostatně je to jeho firma, tak si může dělat, co chce. Navíc není žádný nelida, a protože se jim po letech přežívání vážně daří, nabídl možnost páteční práce z domova všem zaměstnancům. Jak s ní naloží, nechal na nich, protože termíny jsou dané a v tom je opravdu neústupný.
„Pro mě!“ začala se cítit dotčeně.
„No,“ pousmál se, „něco bych tu měl.“
„Vážně?“