Dobrý večer...
Zkusím se s Vámi podělit o mou báseň.
Ač jinak zvána Snová dáma, voněla by stejně 🙂
Můj pohled hleděl do neznáma a při tom tajil se dech.
Opodál stála dáma, jež vídávám ve svých snech.
Pleť bílou má a v mlze celá skryta.
Šat honosný, lesknouc se do blankytna.
Vlasy kratší, skromné tváře
a místo očí kousky svatozáře.
S úsměvem každým ďolíčky vyraší,
koutky pak poskočí od ucha k uchu.
Dívat se už dávno mi nestačí,
musím k ní blíž, alespoň o trochu.
Stála tam, ta moje snová dáma.
Jako socha velké osobnosti, jak němá barikáda.
Nač se bát? Je to jen sen.
Druhý den příjde jiný a tento bude zavržen.
Uvidím ji ještě někdy? Není to sen poslední?
Odpověď ví jen hvězdy. Kolik společných zbývá nám dní...
Jak to, že příjde mi tak blízká?
Pocity ve mě bojují v bitvě.
Za úsvitu nikdy ji nespatřím, přesto se mi stýská.
Stojím na pospas životní křivdě.
S nadějí první i poslední pevně dámu stisknu.
Však její paže bez života zdá se.
Avšak vše byla snůžka lží a stínů.
Představa vábná přec fráze prázdné.
Skláním se k zemi a popadám dech.
Proč jen cupitáš v cizích snech?
Snad baví tě hrátky s lidmi, možná jsi tím živena.
Lži a sliby prokládáš pastmi, ve kterých jsem chycena.
V myšlenkách zřím tě jako božstvo a tělo mé jen k tobě se klaní.
Svým pohledem však zotročíš i poslední lidstvo, to vše ještě před snídaní.
Tvář andělskou přesto ďábel tě je hoden.
Srdce hoří touhou, jen mozek neví jak z toho ven.
Hlavu vzpřímenou a natažené dlaně, nohy podlamujíc se v kolenou, odkládám veškeré své zbraně.
Zbraně jež před tebou mě měly chránit.
Obě ale víme, že nemá význam nadále se bránit.
Vyhrála jsi. Nejsem hodna být soupeřem tvým.
Okamžik pravdy, přesto doufám stále sním.
Sním jen a skutečností zdálo se mi, že snová dáma mění svůj vzhled.
Není tou o které se mi zdává, jen sladká slova, až v koutcích úst má med.
Snad objevím tě znovu, jak k spánku ulehnu.
Přec nechci utéct lovu, pouta, která máš teď vůlí přetrhnu.
