Tak už se to blíží, za měsíc a kousek nasedám do letadla na Aljašku. O téhle cestě jsem snila několik let, ale teď konečně uzrál čas a pomalu balím kufry (Teda jeden mega kufr a menší batoh). Letenky máme už půl roku, ale teprve teď, s tím jak se to blíží,  cítím to správné vzrušení. Bože, konečně uvidím ty medvědy z blízka! Pár dní strávíme v Anchorage,  abychom se poprali s jetlegem,  ale pak nasednem na káně,  které nás vysadí v národním parku Katmai a už budeme v divočině...Nemáme rezervovaná místa v kempu, jelikož ta byla během 5 minut po spuštění vyprodaná a tak budeme spát přímo v divočině s těmi chlupatými koulemi za hlavou. Cestě to přidává na dramatičnosti, nicméně máme všechny potřebné a dostupné informace a hodláme dodržovat všechna bezpečnostní doporučení,  tak snad cestu přežijeme. Po pár dnech s méďama v parku si půjčíme auto a pojedeme do Fair Banks s nadějí,  že uvidíme polární záři. V té době už totiž začíná jejich období. Mám toho ještě tolik na srdci, ale teď jdu zas pracovat, ono se to samo nezaplatí. Jestli má někdo takové sny, jako třeba už nikdy nehnout prstem,  tak já mám jiné, nevadí mi makat, hlavně kdybych ještě někdy mohla vidět aktivní sopku,  nebo se znovu podívat na Island k tak mohutnému vodopádu jako je Dettifoss, který tak hřmí, že člověk neslyší vlastního slova.  To klidně budu dřít do roztrhání. Mám i jiné sny,  nejen ty cestovatelské,  ale o tom zase příště. Hezký večer