Je tu jedno velké ale. Pokud si člověk něco přeje a věnuje tomu svou pozornost, myslí pozitivně, promítne se to do jeho života jen v případě, že dané věci opravdu věří. Nemůžeme si jednoduše přát, abychom zítra měli milion na kontě, když nevěříme ani tomu, že můžeme mít lépe finančně ohodnocenou práci. Z toho se pak rodí pochybnosti a pocity méněcennosti. Proč to jiným funguje a mně ne?

Můžeme ovšem zajít ještě dál, stoupnout si před zrcadlo a opakovat si jak se milujeme ve snaze si to prožít, pokud se ale v danou chvíli nacházíme někde mezi sebenenávistí a sebenepřijetím, dané cvičení se promění v nástroj ďábla, který nás jen upozorňuje na to, jak moc se nemáme rádi a jak daleko opravdovému „miluji se“ jsme.

Pozitivní myšlení II

Pozitivní myšlení má nesporně potenciál změnit život k lepšímu, pokud se používá správně a v kontextu. Hodí se například pokud se člověku dlouhodobě nedaří a potřebujete se něčeho chytit. Pokud nevidíte, že si můžete život utvářet sami a po většinu času se cítíte jako oběť, v tomto případě může být vážně život proměňující.

Problém nastává ve chvíli, kdy pozitivní myšlení používáme jako náplast na všechno negativní v našem životě. Pokud nás například zasáhne ztráta někoho blízkého, rozchod, něco nás delší dobu trápí a my si nedáme čas danou emoci prožít. Nevěnujeme jí žádný prostor, pozornost, prostě ji přehlédneme a jedeme dál své: „V mém Vesmíru je všechno v pořádku.“ a „Jsem celistvý a dokonalý,“ i když to tak v danou chvíli ani trochu necítíme. Toto všechno jen přidává na hnisavosti dané rány, náplast ji sice na chvíli znecitliví, ale to neznamená, že je vyléčená. Emoce jsou naší součástí, proto dokud je budeme přehlížet a šlapat po nich, šlapeme tím i sami sobě.