Někdy mám pocit, že svět běží příliš rychle a city zůstaly někde vzadu, zapomenuté. Já ale stále věřím na dotek, který nespěchá, na pohled, co se neztratí hned po noci. Čím dál častěji vidím, jak se láska mění v potřebu, jak blízkost nahrazuje spěch a ticho zůstává prázdné, ne klidné. Nosím srdce otevřené – ne proto, že bych byla slabá, ale proto, že láska se nedá skrývat. Jsem láskyplná. A někdy bolí právě to, že tu lásku nemám komu dát. Nechci být okamžikem, který se spotřebuje. Nechci být tichem po uspokojení. Toužím po přítomnosti, která zůstává, i když se svět ztiší a není co brát. Toužím po člověku, který zpomalí, který se nebude bát zůstat. Po někom, kdo pochopí, že blízkost není jen tělo, ale i dech, slovo, ticho. Možná je v tom kousek smutku. Možná jemná samota. Ale hlavně je v tom naděje, že někde existuje někdo, kdo se ještě nebojí cítit.