Někdy mám pocit, že svět běží příliš rychle
a city zůstaly někde vzadu, zapomenuté.
Já ale stále věřím na dotek, který nespěchá,
na pohled, co se neztratí hned po noci.
Čím dál častěji vidím,
jak se láska mění v potřebu,
jak blízkost nahrazuje spěch
a ticho zůstává prázdné, ne klidné.
Nosím srdce otevřené – ne proto, že bych byla slabá,
ale proto, že láska se nedá skrývat.
Jsem láskyplná.
A někdy bolí právě to, že tu lásku nemám komu dát.
Nechci být okamžikem, který se spotřebuje.
Nechci být tichem po uspokojení.
Toužím po přítomnosti, která zůstává,
i když se svět ztiší a není co brát.
Toužím po člověku, který zpomalí,
který se nebude bát zůstat.
Po někom, kdo pochopí, že blízkost
není jen tělo, ale i dech, slovo, ticho.
Možná je v tom kousek smutku.
Možná jemná samota.
Ale hlavně je v tom naděje,
že někde existuje někdo,
kdo se ještě nebojí cítit.
