Vrchní Monty Python

11 Komentáře · 703 Zobrazení

Poněkud zdlouhavé pojednání o tom, že i když zemře veškerá naděje, pořád ještě zbývá černej humor.

Ještě jsem se nestihla rozkoukat, a už jsem v šoku. Může za to společenská kratochvíle s názvem psychodrama. Povedená věc. Při představě, že i já budu za pár dní stát na Katčině místě a veřejně na férovku prezentovat svoje bolístky, mně naskakovala kopřivka. Tuším, že nedokážu takhle ztvárnit to, proč jsem tady.
Jasně, v lecčems z jejího příběhu jsem se poznala. I u nás doma se hovořilo pouze o tom, co je špatně - správnost se považovala za samozřejmost. Meta, moje máma, důsledně trvala na tom, že se budu projevovat tak, jak chce ona...i tak se mnou jednala jako s něčím méněcenným, co jí ovšem bude vždy a všude k dispozici - jako záložna, hromosvod nebo nástroj k řešení jejích malérů. Konec představení. Ufff. První kolo – přežila.
Večerní rajóny. Mám chuť salutovat. Koštětem.
Dělíme se do dvou skupin, podle data nástupu. Začínám se sbližovat se členy obou komunit. Stále mě zaráží otevřenost, s jakou o sobě tady lidé vyprávějí, například při sebehodnocení. Zajímají mě příběhy ostatních, nejen proto, že se ve spoustě situací nacházím. Navzájem se ujišťujeme o tom, že jsme normální.
Naše příběhy by vydaly na solidní román.
Kometa furt mele, bohužel plácá stále totéž. Pokoj sdílím právě s ní a s Dančou. Ta nám právě sdělila, že chrápe po tátovi. Dobře vědět.
Zajímavé. I v těch pár chvílích osobního volna máme tendence tvořit tlupu. Scházíme se v jídelně kolem stolu a trávíme čas společně..
Teď si vzal slovo Karel - učebnicový příklad direktivní výchovy. Maminka ho učila poslouchat, na nic se neptat a hlavně držet krok a nevypadnout z rytmu...podobnost s tou mou zhruba osmdesátiprocentní.
Následuje stručný výtah obsahu filmu Hlasy. Prý je o bláznovství všedního dne...to se sem hodí. Včera večer jsme uspořádali rockotéku a házeli více či méně prořídlým hárem jako zamlada. Docela jsme se odvázali. V pevně daném denním režimu je každá kapka svobody a uvolnění vzácná...ještě při rajónech jsem si pobrukovala „jé áj vil láv jú béjbý, ólwejs.“
 
Tentokrát jsem to už nevydejchala a musela pryč. Kometa opět spustila svou oblíbenou ukřivděnou story a já raděj vystřelila z pokoje, to abych ji nezabila. Ta mě vytočila! Normálně nemám problém s ovládáním, ale v ten moment jsem jasně cítila, že pokud okamžitě nevypadnu, nejspíš na ni skočím a začnu s ní třepat, aby se konečně probrala...možná bych ji i malininko přiškrtila, protože na hysterky prý platí omezit přísun kyslíku a pytlík nebyl po ruce...nána. Ona měla těžkej život, chudinka...my ostatní jsme tu nejspíš z nudy. Pořád se jí něco nelíbí, má tisíc a milión připomínek ke všem a ke všemu, jenom ona je ta svatá boubelatá. S brejlema na šňůrce a hejnem motýlů ve vlasech. Proč tu vlastně zůstává, když je to tu pro ni tak nesnesitelný? No jo, podepsali jsme to všichni, že vydržíme celých šest týdnů a nezdrhnem. Potěš koště.
 
Dnešek byl těžký. Jednak můj spánek nestál za nic, druhak Johanka v čerstvě vygruntované kuchyni upustila na zem várnici s polívkou...tři hodiny práce v pr... a ještě jednou dokola. Únavu prohloubila odpolední skupina, na které se řešila pro změnu Kometa a její vztah k nám a terapii. Zvrtlo se to ve vysvětlování, kdo s kým komu co a proč. Z přemíry informací nás začala bolet hlava, tak jsme vyrazili na procházku po areálu léčebny. Role průvodce se ochotně ujal Marek. Nebyl tu poprvé. Ukázal nám všechny důležité orientační body – kiosek, bránu, záchytku, kostel a márnici. Zřizovatel zjevně pamatoval na vše.
 
Kometa pokračuje v díle zkázy. Ráno, když uklízela, shodila z mého stolku šperky, co jsem tam měla odložené. Hodinky přežily ve zdraví, ale z prstýnku se odloupl pořádný kus kamene. Nejen že se mně neomluvila, ještě mě obvinila, že jsem si ten kámen urazila jinde a na ni to chci svést. Prý dokud jí nenajdu ten odražený kousek na koberci (který jsme mezitím pečlivě vysály, abychom neplatily pokutu za lajdácký úklid), tak mně neuvěří...nádech-výdech nezabral a já začala křičet. Myslím, že jsem velmi nahlas vyjádřila přesvědčení, že zničit někomu prsten a místo omluvy si hrát na ublíženou může jen absolutní kretén.
Trochu mě uklidnil až společně spontánní odpolední výlet do místního supermarketu. Zpočátku jsem se tam necítila moc dobře, ovšem zákusek mně spravil níladu. Večer jsme hráli karty. Po víc než pěti letech jsem si znovu zapálila cigáro. Nijak zvlášť mně to nechutná.
 
Ráno jsem se probudila se solidní depkou. Taková divná tíže mě svírala okolo pumpy, neměla jsem chuť nikoho vidět. Dalo mně dost práce pochlapit se a udělat aspoň to, co musím...zase mě bolí záda. Pokouším se si toho moc nevšímat a být užitečná. Když už mně je nanic, třeba udělám radost někomu jinýmu...padá to na mě jako deka. K tomu šťouravé narážky spolutrpitelek, co se mně vlastně kdy mohlo stát, když vypadám jako ten nejspokojenější člověk ve vesmíru...tak jsem jim to vyklopila. Chcete to, máte to mít. Po pár vteřinách ohromeného ticha se rozproudila živá debata o tom, co by se tak dalo provést těm, kteří se tehdy vyřádili na mně. Bylo to úlevné a kreativní. Tak sofistikovaný plán pomsty bych sama nikdy nevymyslela. Na znamení přátelství jsme si s holkama vyměnily prstýnky. Následovala sparta míru.
 
S Majkou jsme si hodně blízké, až se toho trochu bojím; tak jako vždy, když mně začíná na někom záležet, popadá mě chuť to odpískat. Majka je smažka. Na večerním programu jsme se měli učit odolávat - každý svému - zakázanému ovoci. Když milá Marie dychtivě vztahovala ruku po míčku, jenž pro ni představoval vytouženou lajnu, v duchu jsem ji nabádala nech to ležet, nech to ležet, ty vole...nenechala.
Jsem nervózní a zhoršují se mně alergie.
Když se daří, pak na všech frontách. Dopoledne vyplnila přednáška o sexu. Souhlasím s tím, že pokud to lidem dlouhodobě v sexu neklape, vztah má malou naději na přežití. A v tom právě spočívá podstata mého problému. Nejde o to, s někým se seznámit, to mně jde docela dobře, potíž nastává při sbližovacích manévrech. Někdy to vypadá, že intimností vůbec nejsem schopná…
Na odpolední skupině se probíral ranní humbuk.
Předevčírem, cestou ze supermarketu, Majka totiž na chvíli zmizela. Dohnala nás až kousek před vstupní branou do areálu a v ruce držela složený list papíru. Při podvečerní kouřové siestě jsem se živě zajímala, pro co si to vlastně odskočila. Počkala, až budeme na terase samy, a pak mně lejstro ukázala. Byl na něm vytištěn zpáteční spoj pro Kometu. Rozesmála jsem se, jako provokace se mně to velmi zamlouvalo. Chvíli jsme debatovaly o tom, kam to otrávené jablíčko narafičit, aby si ho dotyčná slečna problémová určitě všimla. Volba padla na noční stolek.
Ráno, hned po rozcvičce, zatímco Kometa znechuceně zdolávala schody, se Májina přiřítila k nám na cimru a papír s podrobně rozepsaným odjezdem vlaku šoupla na stolek. Odešla jsem pro vysavač. Za chvíli se z pokoje ozval řev, pak chodbou zadusaly zdravotní pantofle a práskly dveře u sesterny.
Jsme v tom spolu,“ ujistily jsme se s Marií po obědě cestou do klubovny.
Jen co jsme dosedli na židle, Marie si vzala slovo. Pravila, že by se chtěla veřejně omluvit za to, co se stalo ráno, že ji to moc mrzí, že se k něčemu takovému nechala přemluvit...svou řeč zakončila dovětkem, že to celé vlastně byl můj nápad. Ztratila jsem řeč i základní orientaci v prostoru. Taková nehoráznost!
Dívala jsem se do toho jejího falešného ksichtu a vzpomínala na podobné „spojenectví“, které pro mě mělo velmi nepříjemné důsledky. Ještě když jsem působila ve školství, zorganizovala kolegyně akci na obranu zástupce ředitelky pro teoretické vyučování, jehož chtěla šéfová ústavu odvolat. Bez váhání jsem ji v její snaze podpořila, neb i mně připadalo rozhodnutí ředitelky přinejmenším sporné. Sepsaly jsme veřejný dopis a připojily své podpisy. Když vyšlo najevo, že naše počínání nemá naději na úspěch, ba co víc, ředitelka je připravena nám pěkně znepříjemnit život i kariéru, kolegyně se šla pragmaticky kát do ředitelny, označila mě za iniciátorku veškerého dění, a aby svou pozici pojistila, vyspala se se zástupcem ředitelky pro vyučování praktické. Pak si šéfová pozvala na kobereček mě. Na rovinu mi oznámila, že na škole setrvám pouze tehdy, pokud se stanu jejím špiclem a budu donášet na kolegy stejně, jako to přislíbila moje „spojenkyně“. Odmítla jsem, přišla o práci a jinou v tom městě - překvapivě - nesehnala. Za pár měsíců jsem se stěhovala do sousedního okresu...naivita je zřejmě nevyléčitelná, aspoň ta moje.
 
Připouštím, že první, co mě napadlo, když jsem se trochu vzpamatovala, bylo sbalit kufr a použít onoho nabídnutého spojení. Marie se tvářila kajícně a já jejím směrem mlčky metala hromy a blesky. Ať řeknu cokoliv, je to její slovo proti mému...do kelu. S Kometou, Marií, dráhou i ostatními řády a neřády. Málem jsem se vzteky rozbrečela.
Jen co skupina skončila, vystřelila jsem do parku rychlostí světla. Pochodovala jsem rázným krokem pečlivě upravenými cestičkami víc než hodinu, aniž bych si nějak uvědomovala, že se blíží čas večeře a já musím nastoupit na službu v jídelně.
Upozornil mě na to Leoš, který si šel do kiosku pro salám. Doprovodil mě zpět k pavilonu. První, na koho jsem na chodbě narazila, byla samozřejmě Marie. Přehlídla jsem ji jak Polabí a věnovala se svým povinnostem s předstíranou pečlivostí. Nemohla jsem se na ni ani podívat.
Večer v koupelně mně Irča ukázala čerstvé zářezy na pažích a stehnech. Protože jí sebrali všechny ostré předměty včetně manikúry, rozbila skleničku o parapet, přiložila ostří a pořádně přitlačila. Že mluví pravdu, jsem poznala z toho, že okraje ran byly nerovné, jakoby vroubkované. Prý když se řízne, tak se jí uleví. Kam jsem to vlezla...

----------------------------------------------------------------------------

Hlavou mně víří slušná motanice. Nejspíš někde hluboko ve mně dřímá přesvědčení, že si lásku musím zasloužit, a tak pomáhám komukoliv, kdo je potřebný, do roztrhání těla; s nadějí, že mě za to bude mít rád. Snažím se vyhovět. Pro trochu té lásky a pozornosti jsem ochotná udělat i zdánlivě nemožné...pochopitelně na počkání.
Bezpodmínečná láska? Simvás, to jsou jen pověry...ale vysvětlujte to vnitřnímu dítěti toužícímu po přijetí. Nedá si říct a nedá.
 
Stále mám na Marii vztek. Pokouší se mě ubrečet. A taky na sebe, protože to na mě platí. Ach jo. Prý nedorozumění...jak pro koho. Já tomu rozumím docela dobře, a přesto pomaloučku taju jako eskymo v červenci. Ovšem navenek se tvářím nepřístupně; nejspíš obrana proti dalšímu zklamání. Jenže co jsou platné obsazené střílny, když uvnitř hradeb už se chystá mírová mise...proč se to stává pořád mně? Za co? Narodila jsem se třináctého v pátek...copak to fakt znamená, že si se mnou vytře zadek každej, kdo tam díru má? Vůbec nejsem tak silná a nad věcí, jak vypadám. Zklamání bolí a podrazy zraňují, jenže když jsem si někdy vyjímečně z přemíry trápení dovolila projevit slabost, dostala jsem po čenichu a bolelo to dvakrát tolik. Pochopení se jaksi nekonalo...třeba se jednou zadaří. Optimismus je výrazem nejhlubšího zoufalství.
 Napětí vzrůstá. Zatím se mně daří ho odreagovávat hrou s prstýnky. Otočit doleva, pak doprava, svléknout a navléknout na jiný prst, popřípadě přehazovat z dlaně do dlaně. Nemůžu spát.
 
Pravidelně kolem šesté večer mě chytá neklid, nervozita, jakási podivná rozechvělost, která stahuje svaly celého těla. Mám nutkání utéct, někam se zašít, zmizet z republiky a otevřít si v Číně obchod s rychlým občerstvením. Koček tam prý mají ještě dost.
 
Beru bundu a vyrážím do přírody, snad se mně udělá líp. Ani moc nemluvím, to ze strachu, že mně selže hlas uprostřed věty. Trapné, že? Ta tíseň je skoro nesnesitelná. Blíží se den, kdy budu muset přečíst před skupinou svůj životopis. Vyslovit nahlas věci, které tajím i sama před sebou. Děsí mě to. Netuším, jestli to dám. A jestli jo, bude to o fous. Nejsem milovník adrenalinových sportů a tohle je bungee jumping bez lana. Chci být sama, nevidět, neslyšet, necítit, na chvíli zdrhnout od všech problémů své bídné existence. Zapomenout na matku, její matku, bratrance a všechny ostatní, kteří mně ze života udělaly solidní peklíčko. Nechci se k tomu vracet, nechci o tom řečnit, nechci na to myslet, nechci se tím zabývat. Jsem unavená. Nedaří se mně ani umlčet strach, ani krotit probuzené vzpomínky. Mám pocit, že nemůžu dál. Potřebuju pomoc a bojím se si o ni říct. Co když mě odmítnou? Vysmějou se mi? Pošlou mě do háje? Nebylo by to poprvé...ale zvládla bych to i tentokrát? Nevím, což mně na klidu moc nepřidá. Do pr.. práce.
 
Nevíš, co se sebou? Rozesměj druhé! Přesně tím jsem se řídila, když jsem kývla na roli Ježibaby ve veršovaném remaku slavné Perníkové chaloupky. Víc práce než nácvik role dala konečná úprava vizáže. Půjčenou noční košili jsme ovázaly síťovaným šátkem barvou ke košili absolutně neladícím. Obula jsem si Leošovy kanady číslo 47 a vyplázla jim jazyky. Hlavu mně zdobil starodávný šátek s kytičkama uvázaný na babu. Sytě červená rtěnka rámovala téměř půlku obličeje a na nos jsme místo bradavice nastylizovaly umělý nehet. Pak už jen cigáro do koutku, pochopitelně filtrem ven, a koště jako oporu, abych se při přesunu v těch škrpálech nepřerazila. Na levém rameni mi odpočíval spínacím špendlíkem upevněný plyšový kocour. Když přepadával, láskyplně jsem ho fackovala do rovnovážné pozice. Ani ostatní postavičky se nenechaly zahanbit. Kometa jako Mařenka se ani moc maskovat nemusela, stačilo přidat pár motýlů na řetízek od brojlí, a Marek jako Jeníček byl v plínce z prostěradla s kšandou prostě úchvatný. Dokonce si nechal udělat i zrzavé pihy. Nejvíc dostal naloženo myslivec Karel. Když si mu Ježibaba vilně sedla na klín a kocouřím ocasem ho škádlivě šimrala za uchem, málem upadl. Být čarodějnicí má své výhody :).

 -------------------------------------------------------------------

Dnes jsem se dozvěděla, že mě má nesexuální přítelkyně, se kterou už tři roky žiju ve společné domácnosti, celou dobu prachsprostě využívá.

Seznámily jsme se ve škole, kde studovala maturitní nástavbu – byla jsem její třídní učitelka. Upřímně jsem ji nesnášela, neb nebylo dne, kdy bych nebyla nucena řešit stížnosti kolegů nebo maléry, v nichž milá Dominika dominovala. Nejspíš kvůli tomuto intenzivnímu kontaktu si mě tak oblíbila. Náš vztah prohlubovaly hrozící nedostatečné i neomluvené hodiny...někdy jsme se viděly i třikrát za odpoledne. Po „kauze zástupce“ a následném odchodu ze zaměstnání jsem předpokládala, že skončí i naše potkávání. Dominika byla opačného názoru. Párkrát mě „náhodou“ potkala ve městě, pak se pozvala na kafe a za pár týdnů už přespávala v mém obýváku na sražených křeslech. Dlužno podotknouti, že můj počáteční odpor byl spíše symbolický. Mé poraněné ego prostě na to, jak mě miluje a potřebuje, chtělo slyšet a slyšelo. A přiznávám, že to, že akceptovala mou nulovou sexualitu, na mě udělalo dojem.

Ta holka o mě asi fakt stojí, když se mnou chce být, i když ví, že spolu nebudeme spát,“ pomyslela jsem si a vplula do vztahu s lesbou.

 

Napoprvé maturitu nesložila. Odjela do zahraničí na farmu, vydělat peníze sběrem plodů. Léto jsem trávila v domě své matky. Pravidelně chodící dopisy mě povzbuzovaly v zařizování společné budoucnosti. Našla jsem si práci v bývalém okresním městě a sháněla pro nás bydlení. Meta mi dala vybrat – pokud s tou ženskou budeš žít, můj vztah k tobě se podstatně změní. A nechci ji tady nikdy vidět. Marně jsem jí vysvětlovala, že lesba nejsem, že tohle je pro mě zdá se schůdný způsob, jak mít partnerský vztah...neposlouchala. Reagovala stejně jako pokaždé, když jsem jí vyprávěla, co se mně přihodilo...ona přece nejlíp ví, jak to je, a rozmazlenej paňár (to jako já) ji nebude nic vykládat.

Stala jsem se vězněm svého pokoje. Dusno, které vytvářela, by zabilo mouchu v letu. Nad vodou mě držela vyhlídka na brzký odchod do pronajatého podkroví.

 

Podzimní pokus o zdolání maturitní komise dopadl úspěšně. Pak si Dominika udělala prázdniny, čili první čtvrtrok jsem domácnost financovala sama. Padlo na to stavební spoření, ale nelitovala jsem. Zahrnovala mě pozorností, a to mně dělalo dobře.

 

V nové práci jsem se rozkoukala poměrně brzy. Po necelém měsíci mně chlapi navrhli, abych s nimi chodila na oběd, a já s radostí nabídku přijala. Začala jsem se do práce těšit. Dominika velmi špatně nesla, že už není jedinou planetou mé oběžné dráhy. Žárlila, a fest. Oproti všem dohodám se dožadovala sexu. Když jsem odmítala, ječela, že jí v práci určitě zahejbám. Abych ji uklidnila, popisovala jsem jí svůj pracovní den do nejmenších detailů. Změnila zaměstnání, což jí ovšem znemožňovalo mít mě pod dohledem, tak mě aspoň kontrolovala pomocí telefonu a sms. Běda, když jsem obratem neodpověděla nebo nepřijala hovor – následoval domácí výslech.

 

Z vlídné chápající bytosti se vyklubala násilnická saň. Začala mě ponižovat a urážet. Shazovala mě na veřejnosti. Zakazovala mně vídat se s kamarády a pak se mně vysmívala, že jen sedím na zadku. Štiplavě komentovala můj vzhled. Nijak jsem se nad tím nepozastavovala – byla jsem zvyklá z domu.

 

Nadávala mně a občas plácla, podle svých slov jako projev přízně. Nutila mě k sexu. Když jsem se bránila, měla odpověď pohotově připravenou – kdybych s ní spala, neměla by důvod se ke mně takhle chovat.

Trávila většinu času mimo domov s poukazem na to, že jsem nudná. Vůbec mně to nevadilo – když se doma ukázala, obvykle našla něco, za co mě „prostě musela“ zkritizovat; třeba za lenost, nepořádnost a vlažný vztah k domácím pracím.

Snubní prstýnek na levém prsteníčku pálil jako žhavé uhlí. Po necelých dvou letech soužití jsem navrhla rozchod. Odmítla s tím, že není třeba; stačí, když se polepším. Uvědomila jsem si, že žiju s věrnou kopií své matky.

 

Dominika mně vyčítala, že moc utrácím, zřídily jsme tedy výdajové konto a do šuplíku jsem odkládala všechny nákupní stvrzenky ke kontrole. Poohlížela jsem se nenápadně po samostatném bydlení. V rozletu mně bránila nejen smluvně stanovená tříměsíční výpovědní lhůta, ale i nedostatek malých bytů k pronajmutí – větší jsem si ze svého platu nemohla dovolit.

Zkoušela, kam až může zajít.

 

Jedno sobotní odpoledne mně zničehonic přiblížila zapálenou cigaretu k předloktí. Vzdálenost mezi žhavým oharkem a mou kůží byla menší než milimetr. V ten moment ve mně něco ruplo. Popadla jsem ji, vystrkala na balkón a zavřela za ní dveře. Zatímco do nich mlátila a kopala, přemístila jsem své věci včetně postele do jednoho pokoje a ty její nechala ve druhém. Klíč od svých dveří jsem schovala do skříně, pak teprve jsem ji pustila dovnitř. Řádila jako černá ruka. Jsem „úplnej blázen, nerozumím legraci a fakt se se mnou nedá existovat.“ Od té doby už jsem se k ní nikdy neotočila zády a na noc se zamykala.

Týden nato jsem si zařídila tenhle terapeutický pobyt s tím, že až se vrátím, tak se uvidí.

-------------------------------------------------------------------------

 

Na doporučení vedoucího lékaře jsme všichni omezili komunikaci s okolím na nezbytné minimum. Učila jsem se reagovat tehdy, až já budu mít čas a náladu, ne pokaždé, když si Meta nebo Dominika usmyslí. Obě dvě to nemohly vydýchat, a tak byl po pár dnech přístroj zahlcen vyčítavými sms. Na jednu obzvlášť ostrou od Dominiky jsem odpověděla konstatováním:

Tobě od začátku vůbec nešlo o mě, jen ses potřebovala dohrabat k maturitě...“

Telefon váhavě zobrazil tušené:

Tak nějak.“

A bylo mezi námi jasno.

 

Do zadku bych se nakopala! Nechat se takhle napálit takovou... To mimo jiné znamená, že se nemám kam vrátit. Ještě že jsem si zamkla pokoj, mohla jsem v něm najít novou favoritku...ježíši, já jsem blbá! Prachy žádný, místo vztahu jedna velká lež, po přízni řízni a v rukávu ani osma, natož eso...to je na provaz, vážení přátelé. Teď už mě ta mrcha k ničemu nepotřebuje, tak mně může provést cokoliv...a zpátky se rozhodně držet nehodlá, tím jsem si jistá. Ještě ze mě vytříská, co půjde. Sakra, sakra, sakra. Plat mizernej, nájmy srovnatelný s Prahou a tříměsíční výpovědní lhůta. Nevypadá to dobře, děcka.

 

Aby toho nebylo málo, večer se rafla Kometa s Marií a vypěnila i Jolča. Hustota vzduchu přesáhla mez mé tolerance a já se nemohla nadechnout. Moje zavřená ústa cedila skrz rty rytmus, ve kterém se chvělo mé tělo bojující s nedostatkem kyslíku. Z vedlejšího pokoje se linuly prazvláštní zvuky, jako by někdo škrtil tuleně. V mozku se rozsvítila červená kontrolka značící stav ohrožení. Pak už to šlo rychle. Světlo, otevřené okno, sestra, injekce a náruč Morfeova.

Stydím se, že jsem nevydržela. Nedokázala ten divný stav ovládnout. Má odolnost kupodivu není bezbřehá; to jsou mi noviny. Ale že bych to musela zjistit zrovna takhle...

 

Požádala jsem o výměnu služby a vyrazila do města, na vzduch. Marie mi dělala společnost. Od Jolči se mi dostalo ujištění, že jestli se nevrátím, najde si mě a pak podá; jedno, kdy a kde, hlavně ale vleže. Asi tuší, že jsem lechtivá na nohách.

 

Za výlohou zlatnictví mě upoutala neobvyklá souprava stříbrných šperků – náhrdelník a náušnice. Májina mě vecpala dovnitř. Mezitím, co jsem se zhlížela v nabídnutém zrcadle, prodavačka hledala informace o kamenech, které byly do cingrlátek zasazeny. Nakonec někde vyčetla, že se jedná o alpské horské křišťály. „Cena by tomu odpovídala,“ pomyslela jsem si a chystala se skvosty uložit do krabičky. Nechtělo se mně s nimi loučit, přece jen je to vzácnost, která se jen tak nevidí, ale ta cifra odpovídala půlce mého platu s prémií. Mája na mně viděla, že váhám, a zaujatě studovala zboží vystavené ve vitrínách. Čím déle jsem se na tu stříbřitě platinovou krásu dívala, tím míň jsem si byla jistá svým odmítavým stanoviskem.

Z obchodu jsem odcházela ověnčená křišťály. Nevím, kdo zářil víc, zda kameny, nebo já. Náušnice a řetízek, které jsem měla původně na sobě, letěly do prvního koše, který jsme cestou potkaly. Byly od Dominiky.

 

Dnes jsme měli kolektivní čest poznat Matějovu matku. Po pár minutách bylo nabíledni, v čem tkví jádro rotvajlera – s přesností neurochirurga svou „dobře míněnou“ kritikou úspěšně likvidovala synkovy zbytky sebevědomí. Troufám si tvrdit, že podobně osobnostně vyladěné matky ze svých dětí vychovávají podobně se projevující neurotiky. Upřímně ji nesnáším. Tu její blahosklonnou povýšenost, špatně skrývané opovržení, falešně vlídnou nadřazenost ředitele zeměkoule bavícího se s jepicí...nejradši bych jí jednu vrazila; tak moc v ní vidím matku svoji. Nikdy mě nebrala vážně, jako rovnoprávnou lidskou bytost, spíš jako úkol ke splnění. Když jsem se stěhovala do podnájmu poblíž svého prvního zaměstnání, nechtěně jí ulítlo: „To se mi ulevilo.“

 -----------------------------------------------------------------------------------------

Měly jsme s Marií na starosti večerní program – vítání nováčků. A jak to dopadlo? Nechala mě v tom, ani prstem nehnula! Sama jen koukala a mlčela, vůbec s ničím mně nepomohla! Roztrhnu ji jako směnku!

To se dělá, toto?“

Neudělala jsem to schválně.“

Což na věci nic nemění, že?“

Nakrkla se a práskla dveřmi. Jo tak ty se ještě budeš urážet? Jen počkej, princezno, já ti to vysvětlím, to budeš koukat těma svejma obrovskejma hlubokejma hnědejma vočima! Ani ty ti tentokrát nepomůžou!

Tak, konec. Sundávám prstýnky, náramek, co jsme si vyměnily, a vletím do pokoje jako tajfun.

Tady je máš! Nechceš? To je mi jedno,“ švihám s nevinnými kroužky na stolek, „o talismany od tebe fakt nestojím. Od tebe ne, frajerko. Vyj...la jsi se mnou už dvakrát, potřetí ti to nedovolím, rozumíš? Chápeš, co říkám?“

Evidentně to chápala dokonale. Jolča, co mě za chvíli přišla vytáhnout na cigáro, utrousila, že ze mě šla taková hrůza, že se i okna třásla. Před večerkou se u nás objevila viditelně ubrečená Marie. Opatrně se optala, jestli na mě může mluvit. Kývla jsem. Vysoukala ze sebe omluvu. Pak chvíli bezradně stála. Podívala jsem se na ni. Popošla ke mně, otevřela dlaň a položila na postel své mnou zapuzené šperky.

Nemusíš je nosit...chci, abys je měla.“

Já tu holku zastřelím.

 

Kometa se při odpoledním programu opět vyznamenala. Měli by ji umístit někam do rezervace a neotravovat s ní slušný lidi. Kam se na ni hrabe dvouhlavý tele.

Jak se něco tak zoufale pitomýho mohlo vůbec narodit? Večer si šla do sprchy oholit nohy. Zůstává mi záhadou, jak si přitom zvládla pořezat … frndu.

 

Nastal „můj“ den.

Odvykládala jsem na skupině podrobný životasvéhoběh.

Ta depka bude výstavní.

 

Bohužel jsem se nemýlila. Asi skočím z okna. Je mi úplně jedno, že zválím záhonek.

 

Vysvětlovat Markovi pojem deprese je stejně efektivní jako učit koně abecedu. Nejspíš si půjdu popovídat s kedlubnou.

 

Ty emoce...nepříjemné mrazení i při letmém doteku....strach z muže, co si mě okatě prohlíží...potřeba splynout s pozadím...kdo nezažil, nepochopí. Iracionální pocity viny. Vítejte ve světě znásilňovaných dětí. Utrpení jim nekončí, ani když vyrostou. Ty hrůzy, bezmoc, beznaděj a marnost si nesou v sobě. Svět je opravdu báječný místo...ještě chvíli mi vyprávějte o tom, že existuje spravedlnost.

 

Naši přátelé se mají, že nás mají. Kdykoliv je vyslechneme, ochotně poradíme, pomůžeme, bolístky pofoukáme...a co my? Zůstáváme sami. Se svými i jejich problémy. Pravda, nikdo nás k tomu nenutí; když my tolik stojíme o to být milovaní! A nikdo nás neučil, že to lze i bez zásluh. Rozvoj trvale neudržitelný.

 

Dnes mně volala Dominika. Trefila se do chvíle, kdy jsem četla sms zprávy. Rozhodla jsem se hovor přijmout a zkusit něco pořešit.

Mám v úmyslu se odstěhovat.“

Ne.“

Vypadalo to, že mě máš plný zuby.“

Nevím.“

Něco se změnilo?“

Nevím.“

I kdybych se vrátila, za pár týdnů se se mnou zase budeš nudit.“

Nevím.“

Proč se mnou vlastně chceš dál žít?“

Nechci být sama.“

 

Připadala jsem si jako vycpávka.Všechna ta láska, toužení, plamenná vyznání...utilitarismus nejhrubšího zrna. To jsem celá já - slepá, hluchá, blbá; asi se vrátím do školství...

 

Stejně se odstěhuju.“

To neuděláš! Ještě zavolám.“

 

Čekají mě pěkný věci. Natolik ji znám, abych věděla, že se vynasnaží dostat mě tam, kde mě potřebuje mít. A jestli jí to nevyjde, bude se mstít. No, to je teď jedno - hlavní bude sehnat pronájem, vypovědět smlouvu a přežít teror, který pak nastane. Sedím na terase u stolu, předstírám soustředění nad deníkovým záznamem a je mně úzko. Jak tohle dopadne...

...rodiče mě do života nevybavili zrovna příznivými startovními podmínkami a ani budoucnost se na mě přátelsky netváří. Vrátím se zpět, a okolí mě bude cpát do vyjetých kolejí. Vím, že se do nich vrátit nechci, ale mám dost síly tomu tlaku vzdorovat? Bude enormní, od matky, její matky i Dominiky – to je šest proti jedné, ty baby vydají každá za dvě průměrně rozzuřené fúrie. A nevrátit se? Co by tomu řekli v práci, kdybych se sebrala a zmizela? A kam vlastně? Meta si mě najde všude, o tom nepochybuju. Jsem přece JEJÍ. Když říká „moje dcera“, myslí tím moje almara. Nemůžou se s Dominikou vystát; jsou si až příliš podobné.

 

Cítím se osamělá a dost kouřím. Matěj chodí jako tělo bez duše, Marie je těsně před kolapsem, Karel sebral kudlu z kuchyňky a schoval si ji pod polštář. Myslím, že jsem další v pořadí. Zatím se ještě snažím tu vnitřní bolest přehlušit, jakkoliv, ale pomalu ztrácím sílu. Chodím se dívat na komín prádelny. Nevadí, že spadneš, důležitý je, že jsi letěl.

 

Odešla jsem z terasy, pohled na ty zoufalé tváře prohlubuje mou vlastní beznaděj. Sedám si na svou oblíbenou lavičku u zahrady dětského pavilonu. Na kolenou mám rozevřenou knížku. Děcka se vracejí z města; když mě míjejí, každý pozdraví. Nejspíš mě považují za sestru nebo doktorku – nosím bílé kalhoty. Poctivě odpovídám, i ten úsměv ze sebe vydoluju. Oni přišli včas, ještě mají šanci leccos zachránit. My už jen tlumíme následky.

Mít se rád, přijmout se se vším, co k člověku patří...zní to logicky a dozajista to i funguje, ale kde se to mám sakra naučit? A od koho? Chtěla bych vidět toho mudrce, co to pronesl, po měsíčním pobytu uprostřed té smečky hyen, co mě obklopuje. Fakt by mě zajímalo, co by řekl; jestli by teda ještě mluvil. Krásy života? Na podělanýho i hajzl spadne. Ale proč na mě? Proč?

 

Jsem velká holka. Nebrečím. Taky mám chladné čelo a cítím tíhu v levé noze. V pravé mám mravence. Leoš se při relaxaci uvolnil tak poctivě, že jsme to větrali další dvě hodiny.

 

Karla převezli na uzavřené oddělení. Vypadá to, že si tam pár dní pobude. Kombinaci schizoidních sklonů a nože v posteli nejspíš vyhodnotili jako potencionálně rizikovou. Byli jsme ho navštívit. Je utlumený medikací, sedí a kouká do nikam. Ochablost, apatie, prázdný pohled, jen ta slina v koutku scházela...chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kdo jsme. Na pohyb nereaguje, na zvuky částečně. Pokud mluví, používá krátká slova. Asi po půl hodině jsme se rozloučili. Byli jsme zralí na panáka. Každý si sám v sobě přebíral, jak málo stačí k tomu, octnout se na Karlově místě. Být jako to hovádko, jíst, spát a dny trávit bloumáním po vymezeném prostoru, nemoct si během dne odpočinout, protože pokoje jsou zamčené, hygienu provádět veřejně, pod dohledem, bez špetky soukromí, v určenou dobu vstát, na povel zalehnout....ježíšmarjá. Pokud se někdy rozhodnu pro sebevraždu, musí to být tutovka.

 

Volala moje matka. To aby mi sdělila, že o míře mého nároku na soukromí rozhoduje ona. Termín dospělá svéprávná bytost jí zřejmě v souvislosti se mnou nic neříká. Psychicky mě vydírá. Dominika taky. Chybí mně muzika.

 

Otevřenost vůči sobě i druhým...tady to funguje, protože to děláme všichni, realita je však krutě jiná. Mám strach se do ní vrátit; postrádám v ní útočiště, místo chráněný před všema a vším, svůj vlastní prostor.

 

V noci jsem místo spánku přemýšlela o Karlovi. Zřejmě tím byla narušena má obranyschopnost, i nechala jsem se přesvědčit a koupila si barvu na vlasy, kterou mně Mája doporučila. Jolča mně hmotu pečlivě naplácala na hlavu. Napjatě jsem čekala, co z toho vyleze. Výsledný efekt se mně vůbec nelíbil; měla jsem si vybrat tmavší odstín, co se líbil mně, a ne dát na Marii. Ach jo.

 

Proč mně dělá takovou potíž prosadit vlastní názor a stát si za ním? Čert vzal barvu, ta se dá ztmavit, jenže podobně reaguju i v případech, kdy jde o víc. Nechám se do něčeho uvrtat a pak, když to nedopadne, dotyčnýmu vynadám, kam mě to zase vecpal...že by alibismus? Snaha zbavit se odpovědnosti? Ale z jakýho důvodu? Bojím se, že udělám chybu? Špatně se rozhodnu? S tímhle přístupem případný neúspěch mám na koho svést a já zůstávám „čistá“. Taková zadní vrátka; kdyby náhodou. Potřeba být dokonalá? Možná. Nesnáším svou matku.

 

Dumám nad tím, proč mě ta ohnivě červená hlava tak vytáčí. Když to vezmu objektivně, barva je to hezká, sytá, zajímavá, každé jiné holce bych ji pochválila, na mně mně ale vadí. Poutá pozornost kluků, to je fakt, toho se možná bojím. Nebo to souvisí s tím nesmyslným předsudkem, že červenou nosí lehké děvy, aby nalákaly kunčofty? Jednou, když mě zase bratranec pohlavně zneužil, tentokrát v pokoji vzdáleném pár metrů od zbytku rodiny, sebrala jsem odvahu a pověděla to, co se stalo, matce mé matky. Nehnula brvou a opáčila: „To máš z toho, že se před ním natřásáš!“

Bylo mi asi devět a připadala jsem si špatná, vinná, špinavá...jako ta vyzývavá děvka. Možná se tak cítím dodnes, jen jsem se naučila si toho nevšímat, a ta barva mně to připomněla. Nechci být přitažlivá, podvědomě dělám vše proto, abych nebyla; vyhýbám se tak možnému riziku intimního sblížení.

 

Tón večera udala bedna plná kamení. Ne že bychom stavěli zeď okolo pavilonu, měli jsme si každý vybrat pár kousků, kolik budeme chtít, počet není omezen, a nějak je před sebou rozprostřít. Ostatní pak říkali, co jim jednotlivé výtvory připomínají. Vztyčila se spousta obranných valů, důmyslných i jednoduchých, ale všechny byly funkční. Bojíme se všichni, rozdíl je akorát v tom maskování.

 

Když se stavby opět proměnily v hromádky šutrů, měli jsme rozhodnout, co bude dál s naší sbírkou. Zda si ji necháme, případně si nějaké kameny mezi sebou vyměníme, darujeme, či rovnou uložíme do bedny. Za chvíli to v klubovně vypadalo jako na trhu.

 

Při prvotním hrabošení se mně podařilo zespod vyšťourat nádherný kámen ve tvaru srdce. Přítomní obchodníci mně za něj nabízeli i to, co neměli, jen abych ho vyměnila právě s nimi – marně. Každému, kdo přišel, jsem dala jeden menší kámen jako bolestné za odmítnutí. Nakonec mi zbyly jen dva a srdce. Když se ruch utišil, vstala jsem a srdce dala Marii. Poděkovala.

Hra skončila. Před většinou trhovců ležela kupička „zboží“, Marie se chlubila mým srdcem. U mě se krčily pouhé dva miniminerálky. Nedostala jsem nic.

Když se jeden vydá ze všeho, nemá pak z čeho žít. Obzvlášť v citový oblasti je to velkej průser.

 

Možná si o to, co potřebuju, nedokážu říct. Možná si neuvědomuju cenu toho, co nabízím, proto to dávám zdarma...a pak živořím ze zbytečků. Třeba neumím brát, stydím se si vzít, abych nevypadala jako hamoun...s myšlením je konec, Kometa spustila zvukopád svých eskapád.

 

No jo, ale když všechno rozdám, nemám nic. Ani pro sebe, ani pro ostatní. Ale je morální brát proto jinému to, co je jeho, odhlédnuto od toho, že mně to nabízí? Nebo si o to dokonce sama říct? Co by odpověděl Erich Fromm?

 

Obávám se odmítnutí. Neumím se s ním vyrovnat. Jako by ten někdo svým NE neodmítal jen mou nabídku, ale i mě. Rozumově vím, že to tak není, ale hercna to vidí jinak. Pořídím jí růžové brýle.

 

Dneska mi není volno. Jakmile ucítím jídlo, mám pocit, že vrhnu. Kuchyni se vyhýbám obloukem. Karel se vrátil z uzavřeného oddělení. Rozhodně vypadá líp, než když jsme ho byli navštívit. Trochu mimo, ale totéž si může myslet on o nás. Stejně by mě zajímalo, co se mu motá v makovici. Nejen jemu, pochopitelně. S ubíhajícími dny se většina lidí uzavírá jako mušle, v níž se usadí zrnko písku. To budou perly...

 

Připadám si jako věčnej náhradník. Dominika se mnou žila, neb nechtěla býti sama. Své drahé matičce jsem suplovala matku, partnera, kamarádku a bůhvíkoho ještě. Roman ve mně spatřuje svou přítelkyni učitelku, Kometa svou sestru.

Když Karla přesunuli, zbylo po něm prázdný místo u stolu. S nadšením jsem ho zaplnila. Konečně jsem tam, kde jsem chtěla být. U zdroje. Tam, kde se odehrává to podstatné...teď se Karlik vrátil a logicky nárokuje svou sesli. Náhradník splnil úkol, náhradník může jít. Jenže já nechci. Ale musím. Je to jeho židle. Obsadil ji jako první. Já byla jen dočasná vycpávka – aby ta díra tolik nekřičela.

Vlastně mu závidím. Toužím někam patřit. Být dlouhodobě nenahraditelná. Mít někde svůj flek. I tak jsem ráda, že je zpátky. Moje blbost. Měla jsem zůstat sedět s Kometou.

 

Dominika se mě snaží přesvědčit, že jsem bestie, co ji bezdůvodně zavrhla, a ona je teď chudák opuštěná. Dokonce požádala Metu, aby mně domluvila! Ta mně to neváhala okamžitě tlumočit, s patřičným komentářem. Je docela legrační, jak si jedna o druhé myslí, že dotyčná je ta, která aktuálně tahá za provázky...jako by se praly o maňáska. Ani ve snu by je nenapadlo, že jednám sama za sebe.

 

Jde to se mnou s kopce. Poznám to na písmu a taky na scénářích možného budoucího vývoje, co vytvářím. Třeba že odejdu z práce i bytu a „budu na Šumavě pěstovat slepice“. Jo, Hrabal...taky sebevrah. Slepice člověka nejspíš s životem nesmíří. A co se smrtí?

 

Psychodrama. Další hřebíček do rakve mé duševní rovnováhy. Celej život trpím tím, že mě někdo odmítá, a oni mi přidělí roli matky – bestie. Za sebe se Jolčině negativnímu stanovisku vůči té osobě vůbec nedivím, taky bych k takový babě neměla vřelej vztah, ale proč ji musím hrát já? Chci se převtělit do někoho kladného, milého, vítaného, kdo bude přijat, a ne ztvárňovat jedubaby. Asi nejvíc mně sebralo, když mi Jolča coby dcera matce vpálila do ksichtu, že se za mě stydí. Za mě, za Leonu, se stydí moji rodiče. Nesplňuju totiž jejich představy. A místo co bych v rámci terapie ječela na někoho ze spoluzúčastněných v úloze mých zploditelů, že si nevidí na špičku nosu, vříská Jolča na mě, že jsem děvka. Fakt si nemohla vybrat líp.

Vstřebat všechnu tu oprávněnou zlobu, které jsem i já plná, ustát tu upřímnou nenávist, již i já vnímám vůči na mně se provinivším, v pozici toho, kdo ublížil, bylo hrozně těžký. Já sama bych nikdy nedokázala takhle zranit. Vím, jak to bolí. Po uši v pocitech oběti hrála jsem agresora, prý výborně - Jolče se ulevilo. Mě to roztrhalo na kusy.

 

Nikdo mě nemá rád. Ani moje deprese.

 

Bojím se dalšího zklamání. Ale lidi k životu potřebuju. Uznávám, že ne všichni jsou krysy, a třeba existuje i pár jedinců, kterým by se dalo věřit. Otázka zní: Kde je mám hledat? A hlavně – jak je rozeznám od těch ostatních?

 

Kolem sebe vidím dvojice. Drží se za ruku, korzují, občas si dají pusu. Drásá mě to. Uvědomuju si svou osamělost. Musí to být fajn, vědět, že na mně někomu záleží, že chce být se mnou, že mě má rád. Mě, ne svou představu o tom, jaká mám být...ach jo. Toužím po blízkosti, chybí mi, přičemž vím, že překážka k jejímu dosažení je na mé straně vozovky. Co když není v mých silách ji odstranit? A dá se to vůbec? Moji nejbližší se mnou jednali jak s kusem hadru. Bratranec mě dlouhá léta prcal jako bělici. Jak mám věřit v lásku a milování?

 

První máj, lásky čas. Roman se nabídl, že mně ukáže město. Souhlasila jsem. Všechno bude lepší než pozorovat žmochtlající se páry nenápadně směřující za křoví. Aniž bychom se předtím domluvili, barevně jsme se sladili – do červena.

Pocourali jsme se po zahradách, prohlédli si zámek a ozkoušeli kruhovou pohovku v obrazárně. Vraceli jsme se přes náměstí. Konala se na něm nejspíš nějaká slavnost, na horním konci rynku trůnilo pódium, na něm kapela, pod ním několik řad skládacích židliček. Muzikanti spustili polku a Roman mě vyzval k tanci. Obkroužili jsme dvakrát podloubí a vzbudili překvapivě velkou pozornost. Pravda, nikdo jiný kromě nás netančil. Večer jsme pochopili proč.

Ozdobili jsme svou pohybovou kreací prvomájový mítink místní organizace KSČM. Chyběla jen třešnička za uchem.

 

Jednou jedinkrát se mně dosud někdo vyznal ze svých citů. Dostala jsem valentýnku a v ní vepsáno: „Jsi největší láska mého života.“ Podpis - Dominika.

Byla to lež. A já na ní postavila sebe vědomí. Říkala jsem si, že přece nemůžu být tak špatná, když se najde někdo, kdo mě miluje...o ou. Je to jinak. Nejsem milovaná. Jsem užitečná; víc ostatním než sobě. Kašlu na vztahy. Jdu vrátit prstýnky.

 

Výhodu tohoto zařízení spatřuju v tom, že když už se odbornému osazenstvu podaří rozebrat člověka na ionty, jsou připraveni mu naslouchat. Popovídat si s někým o tom, jak je to všechno v háji, je báječná věc. Tady tu možnost mám. V realitě nikoliv. Za kým půjdu, až to na mě přijde? Kdo mě podpoří, vyslechne, pokusí se pochopit, tak jako to dělám já pro druhé? Mám denní můru.

 

Hledám v sobě sílu vymezit se vůči vlastní matce. Určit mantinely, hranice, za které ji nepustím, a trvat na nich. A přestat se cítit provinile kvůli tomu, že jsem jiná, než si mě vysnila. Nepřišla jsem přece na svět jen proto, abych jí dělala pomyšlení!!!

 

Druhá věc je, že i když jí ho dělám, stejně se jí nezavděčím...i tak to pořád zkouším.

 

Přijetí. Mocná zbraň psychomatek, jíž válcují duševní svěžest svých dětí.

 

Zítra končíme.

Zpátky se vůbec netěším.

Jak zní ten citát?

Doma je člověk tam, kde ho mají rádi.“

V tom případě jsem bezdomovcem z povolání.

 

 

 

 

 

11 Komentáře
avatar

Hana Holá

1634836177
Těším se na pokračování.
Parádní styl.
4 Odpovědí
 
avatar

Karkulka

1629814668
Precetla jsem to jednim dechem (a to moc nectu, protoze se na to neumim soustredit) 👍
Bude i pokracovani? 😁
4 Odpovědí